Kapitola třetí
PŘEKVAPENÍ

     Prodlužující se stíny zapadajícího slunce barvily zámeckou zahradu do teplého oranžového odstínu. Zavírací doba areálu skončila už dávno a scenérie poklidně se pohupujících stromů v mírném letním vánku provázelo jemné bublání fontán.
     Červeně zářící senzory kamer byly ukryté vysoko v zastřižených korunách okrasných jehličnanů. Varovaly všechny vetřelce a dávaly jasně najevo, že cestičky parku jsou pod permanentním dohledem.

     Aby se vyhnuli oku kamery, prošli chlapci křovinatým labyrintem na prostřední terase jižního zámeckého křídla. Zůstali stát nedaleko schodů na první nádvoří a opatrně se rozhlédli. Všude byl klid, proto udělali tři kroky vpřed a po odpoledním detailním průzkumu se konečně odhodlali k činu.

     "Myslím, že jsem na to přišel!" Sebastien stiskl levé oko na reliéfu lví hlavy a zadní stěna sousedního schodiště se naprosto neočekávaně otevřela.
     "Super!" zajásal Erik a nahlédl do poměrně úzkého, zato však mimořádně tmavého otvoru ve zdi. "Tak tam já nepolezu!"

     "Budeš muset, protože já jsem ještě malej," Sebastien byl o pět let mladší. "A někdo z nás tří se tam prostě podívat musí."
     "Koho myslíš tím třetím?" vypadlo z Erika udiveně.
     "No, vidím sebe, tebe a tvůj batoh," usmál se Sebastien. "Ale na ten moc nespoléhám. Ne, že by nebyl dost chytrej, ale nemá ruce a tak tam uvnitř nic nevyfotí."

     "Hm, je to teda na mě," zavrtěl se Erik, vyndal fotoaparát a položil svůj batoh do trávy. "Počkej tady, žádný strach, hned jsem zpátky."
     Odvážně sklonil hlavu a vstoupil do tmavého otvoru.
     V tu chvíli se ozvalo tupé klapnutí a stěna se za Erikem bleskurychle uzavřela.
     "Prima, tak jsme zůstali sami!" zahlásil Sebastien směrem k batohu.
     Vypadalo to, že báglu je to úplně fuk.

     Sebastien zapíchl prstík do oka lva, ale zeď se tentokrát ani nepohnula. Výraz lva se náhle jevil jako lehce výsměšný.
     Hocha uklidňoval tichý šum větru v korunách vzrostlých platanů i jiných cizokrajných stromů, provázených vzdáleným křikem pávů, kteří zdobili zámecký park svými doširoka roztaženými a nádherně zbarvenými ocasy. Celodenní sobotní výlet se u desetiletého chlapce začal projevovat mírnou únavou.
     Sebastienovi se pusinka otevřela do mírného zívnutí.
     Přesně v tu samou chvíli se pomalu otevřelo okno v přízemí zámku. Oknem vyskočili dva chlapi.
     Zívající pusinka se Sebčovi leknutím zaklapla.

     Ten první vypadal jako Švéd. Vysoký blonďák s krátkými vlasy a rozjiveným strništěm krátkých vousů. Sebča zaznamenal nepříjemný chladný pohled.
     Ten druhý nevypadal o nic líp. Připomínal obrýlenou krysu s kudrnatou hlavou.

     Usmívající se krysu!

     To by ještě nebylo tak nejhorší, kdyby ten kudrnatý nezápasil s těžkým koženým řemenem, na jehož konci vytáhl z okna zuřivě se zmítající a hrozivě slintající psisko. Ani jeden z nich zjevně nepatřil k zámeckému personálu.