ÚVODEM 
NEMUSÍTE MI TO VĚŘIT

     Nemusíte mi to věřit, ale přesně takhle se to stalo. Když jsem před pár lety projížděl Západní 35. ulicí v New Yorku, napadlo mě z jakési nostalgie zastavit a vystoupat těch pár schodů ke starému pískovcovému domu. Nebyl v tom žádný zjevný úmysl, skutečně, jen pouhá zvědavost. Zazvonil jsem a čekal.
     Otevřely se dveře a žena, která stála za nimi, by se dala popsat jednoslovně. Nádherná.
     "Přejete si?" zeptala se s úsměvem.
     Věcí, které bych si v té chvíli přál, bylo hned několik, ale já jsem se vzpamatoval a odvětil:
     "Jmenuji se Attis."
     Začal jsem svůj proslov s tím, že se náležitě představím, ale větu jsem nedokončil. Už je to přece tolik let! Komu by dnes záleželo na jménu: "Můj dědeček zde kdysi pracoval. Promiňte, byl jsem jen zvědav, jestli tady sídlí nějaká instituce nebo je dům soukromý."
     "Jsem Cybelle."
     Otevřela doširoka dveře a ustoupila poněkud stranou, abych mohl projít.

     Takové pozvání se neodmítá. Nezaváhal jsem ani na vteřinu a vstoupil. Cítil jsem ostych, pochopitelně, byl jsem to přece já, kdo narušil klid starého domu, ale zvědavost mě přímo vábila vejít a zachytit atmosféru onoho místa: "Víte, kdysi se v tomto domě řešily záhady a já jsem o tom dost slyšel."
     "Mnoho se změnilo," řekla na vysvětlenou. "Ale záhady se tady už znovu řeší."
     "Skutečně?" tentokrát jsem byl překvapen docela. "Jak to myslíte?"
     Musela v mé otázce zřejmě zaznamenat jemný záchvěv radosti. Bez dalšího otálení vzala z mahagonového kulatého stolku po své pravé ruce velkou vizitku a podala mi ji.
     Stálo tam: ??? 5+10+15 To Unravel The Mystery. "Možná jste se s námi ještě nesetkal, nečetl o našich případech, ani o nás neslyšel. A nemůžete tím pádem ani vědět, co znamená náš název."
     ??? 5+10+15 To Unravel The Mystery. Neměl jsem skutečně nejmenší tušení. Viděla mé rozpaky.
     Proto mě bez dalšího váhání provedla halou a otevřela dveře do pracovny: "Všechno pochopíte, až nás poznáte blíže. A nyní - pojďte s námi řešit záhady!"

     Očima jsem bloudil po místnosti. Sfinga, hlava Medusy, dva prapodivné sloupy, kamenné hlavy dvou obrovských lvů. To vše ještě více probudilo moji zvědavost.
     Pronesl jsem: "Nepochybně mluvíte o odhalení skutečných záhad?"
     Sledovala můj pohled. Byla zřejmě velice dobrým pozorovatelem, protože její další otázka mě zasáhla naprosto přesně: "Máte snad strach?"
     Nehybně a beze slova jsem se na ni díval. Možná o trochu déle, než mívám ve zvyku. Není toho mnoho, co by mě dokázalo vyvést z míry:
     "Strach? To ani ne. Ale přemýšlím."
     "Zkuste to formulovat," jemně mě pobídla.
     "Když získám tajné informace, nezmění to můj vlastní život?" zeptal jsem se.
     "To přece záleží jen na vás, jak s tím vším naložíte."
     Měla pravdu. Usmál jsem se a ona také: "Dalo by se říci, že budete na pár hodin skutečným lovcem záhad, ale bez toho rizika, že by vám někdo usiloval o život."
     Byl jsem dokonale uchvácen. To byla chvíle, kdy jsem byl naprosto pevně rozhodnut, že něco tak výjimečného musím zažít.